
Pekařský žurnál (německy)

Pro pochopení jevu je třeba nejprve definovat a vysvětlit několik pojmů, které budeme používat.
Víme, že pojmy „informace“ a „energie“ spolu souvisí. Informace je zvláštní druh energie, nesoucí „know how“, návod, vědění. Když si představíme továrnu třeba o 1000 dělnících, „informace“ je ředitel té továrny, ví a dává pokyny, co a jak je třeba dělat. Samotná „energie“ je vlastně prostá „síla“, která v sobě nese určitou informaci. To jsou dělníci, kteří konají podle pokynu ředitele, třeba, že mají odlévat písmeno „A“. (Ředitel sám může jít odlévat „A“, ale moc jich nevyrobí bez síly dělníků, kteří jej poslouchají.)
Strukturování látek (možná bych spíš nazval „in-formování“ – látka se formuje, ale vnitřně, pomocí informace) je vlastně výměna ředitele za silnějšího, který dělníkům dá pokyn, že mají odlévat místo písmena „A“ třeba „B“. Látky – paliva, která přijdou do styku s „ředitelem“ – informací, ji přijmou, ale navenek se u nich zdánlivě nic nemění, dokud nenastane jejich hoření.
Hoření – je to chemický proces, reakce, kdy dvě (či více) chemických individuí se spojují za vzniku nové látky (látek), takže laicky by se dalo říct, že jde svatbu. Hoření je specifické v tom, že původní chemická těla v sobě uchovávají víc energie, než výsledné produkty, proto se tato přebytečná síla uvolní a vyzáří v podobě tepla a světla, produkty mají větší objem a způsobují tlak umocněný uvolněnou tepelnou energií. Jsou i reakce, které vytvářejí látky energeticky bohatší, těm je pochopitelně třeba při jejich vzniku energii naopak dodat, ale to už odbíháme od hoření.
Je třeba si uvědomit, že pokud smísíme dvě chemické látky, které jsou pro reakci vhodné (třeba vodík a kyslík), nic se nestane! Pro nastartování je třeba impuls např. v mechanické podobě (tření, stlačení) nebo v podobě jiskry, která zjednodušeně řečeno dodá počáteční energii. Nastane reakce, chemická přeměna, která se dál lavinovitě šíří do okolí směsi nezreagovaných látek.
Podle mé teorie změna v hoření in-formovaných paliv funguje tak, že „dělníci“ konají, ale jinak, než jim kázal původní „ředitel“ – trhají řetězce molekul na jiných místech a jiným způsobem; v místech, kde je molekula označena novým „ředitelem“. Uvolňovaná energie molekuly dál šíří informaci nového „ředitele“. To se projeví změnou poměru zastoupených produktů, protože proces hoření je sice v základě stejný, stále se jedná o oxidaci uhlovodíku kyslíkem, ale tato oxidace běží trochu jiným způsobem. Protože se snížil obsah oxidu uhelnatého, lze z toho soudit, že oxidace paliva probíhá účinnějším a dokonalejším způsobem, což má vliv i na úsporu spotřebovaného paliva.
Je to jev velmi podobný magnetismu, kde se ovšem informace neprojevuje jako u magnetu silovým působením na vhodné (např. feromagnetické) materiály, které jsou „přitahovány jeho silou“. Toho, kdo se ptá, jak funguje in-formování, je vhodné se zeptat: „Jak funguje magnetismus?“ Když odpoví: „Přitahuje…“, tak to je jen popis důsledku, kdy magnet vhodné materiály nejen přitahuje, ale zmagnetizuje, přenese jim svoji informaci. Ale co je tedy magnetické pole? Na tuto otázku neumí věda zatím odpovědět, ale může změřit magnetickou sílu. U zdrojů pole in-formování nelze pole – informaci také změřit, ale projevuje se pozměněním hmoty, která se za vhodných podmínek chová trochu jiným způsobem, než hmota zářiči ne-in-informovaná.
Petr Zavadilík
Dlouhé sprchování horkou vodou přináší zdravotní rizika. Toto bylo zveřejněno při prezentaci výsledků bádání minulý týden na setkání pořádaném americkou chemickou společností v Anaheimu v Kalifornii. Sprchování a v menším rozsahu koupel ve vaně vede k většímu vystavení organismu působení toxických látek obsažených ve vodě z vodovodního řádu než při pití vody. Chemikálie se při očistě vypařují z vody a jsou vstřebávány. Mohou se také rozšířit po domě a být vdechovány ostatními osobami. Obyvatelé domácností mohou tak přijmout šestkrát až stokrát více chemikálií vdechováním vzduchu během sprchování a koupání ve vaně než běžným pitím.
Studie nám ukazují, že nebezpečné chemikálie mohou být také inhalovány a vstřebávány pokožkou během sprchování a koupání ve vaně. Je ironií, že dokonce chlor, který je široce užíván k dezinfekci vody, produkuje karcinogenní látky. Ačkoliv 7 z 10ti Američanů pije chlorovanou vodu, její bezpečnost při dlouhodobém používání je nejistá. Pití chlorované vody může až dvojnásobně zvyšovat riziko onemocnění rakovinou žlučníku, která zabíjí 40 000 lidí ročně.
Dlouhotrvající sprchování horkou vodou může být nebezpečné. Toxické chemikálie jsou inhalovány ve vysokých koncentracích.
Na jedné straně chlorování vody osvobodilo civilizaci od neustálého nebezpečí epidemií způsobených používáním vody – na druhé straně v polovině 70. let objevili vědci, že chlorováním vody mohou ve vodě vzniknout karcinogenní látky. 80 % populace pije chlorovanou vodu. Jsou důkazy o vyšším výskytu rakoviny – např. hrtanu, prsu a Hodkinsovy nemoci u lidí, kteří pijí povrchovou chlorovanou vodu. Těkavé organické látky se mohou vypařovat během sprchování nebo koupání. Střízlivé kalkulace ukazují, že vlivy inhalování mohou být totožné s vlivy při pití vody. To znamená, že člověk může být vystaven nebezpečné inhalaci během sprchování právě tak, jako kdyby vypil 2 litry vody denně. Lidé, kteří se často sprchují, mohou být vystaveni těmto nežádoucím účinkům přes trávicí trakt, inhalováním nebo vstřebáváním pokožkou.
Absorbování kontaminantů kůží je podceňováno a přijímání potravy nemůže být označováno jako podstatný nebo primární způsob vystavení se těmto nebezpečným vlivům.
Sprchování je důvodně podezřelé z toho, že je hlavním důvodem zvýšení hladiny chloroformu v téměř každé domácnosti, vzhledem k chloru obsaženému ve vodě.
Profesor z oddělení vodní chemie na univerzitě v Pittsburgu prohlašuje, že člověk, který se sprchuje a koupe ve vodě z vodovodního řádu, je až 100x více vystaven působení vypařujících se chemikálií než při běžném pití vody. Protože chlor je přidáván do vody, aby hubil patogenické mikroorganismy, spojuje se při této příležitosti vysoce aktivní chlor s nasycenými kyselinami a fragmenty uhlíku, aby vytvořily různé toxické komponenty, které zahrnují asi 30 % chlorování všech produktů. V polovině sedmdesátých let monitorovací mechanismy začaly identifikovat široce rozšířenou toxickou kontaminaci národních vodovodů s pitnou vodou. Epidemiologické studie začaly předkládat rovnítko mezi přítomností toxických chemikálií ve vodě a zvyšující se úmrtností na rakovinu. Když byly tyto studie dokončeny, různé dodatečné výzkumy posílily jistotu o spojení mezi konzumací toxinů ve vodě a stoupajícími rakovinovými onemocněními. A co více – toto základní poznání bylo ještě rozšířeno dosažením dalších objevů ve vědeckém výzkumu.
Národní akademie věd odhaduje, že 200 až 1 000 lidí umírá ve Spojených státech každý rok na rakovinu způsobenou požíváním kontaminované vody. Většina těchto nečistot ohrožujících zdraví pochází mnohem pravděpodobněji z inhalace vodních par než ze vzduchu. Sprchováním se navíc dostává do organismu více kontaminantů vzhledem k tomu, že sprcha víceméně rozprašuje tyto látky do širokého okruhu ve srovnání s vodou pouze proudící do vany.
Příčinou aterosklerózy, infarktu myokardu a mozkových příhod není nic jiného než všudypřítomný chlor v pitné vodě.
V obrovské většině případů, kdy je požadována nezávadná voda – ať již pro veřejnou spotřebu nebo plavecká zařízení – proces dezinfekce zahrnuje použití chloru v jedné nebo druhé podobě.
Chlorový plyn byl opovrženíhodně používán za první světové války. Když válka skončila, bylo použití chloru změněno na použití k otrávení bakterií v naší pitné vodě. Veškeré vodní zdroje v celé zemi byly chlorovány. Kombinace chloru a živočišných tuků vyústila do aterosklerózy, infarktů a smrti.
Chlor je největší mrzačící element a zabiják moderní doby. Zatímco zabraňoval epidemiím jedné nemoci, způsobil vznik jiné. Před dvěma desetiletími po zahájení chlorování naší pitné vody v roce 1904 začala současná epidemie srdečních onemocnění, rakoviny a senility.
Riziko rakoviny mezi lidmi, kteří pijí chlorovanou vodu, je o 93 % vyšší než u těch, jejichž voda neobsahuje chlor.
Pití vody z vodovodu, která je chlorovaná, je velkým hazardem – ne-li smrtelným nebezpečím.
Známe karcinogeny – jsou nacházeny v pitné vodě jako přímý důsledek chlorování. Jedná se o dlouhodobou zdravotnickou praxi při dezinfikování pitné vody.
Chlor je používán téměř univerzálně pro ošetření veřejné pitné vody pro svůj toxický efekt na škodlivé bakterie a jiné nemoci způsobující organismy, kteří ve vodě vznikají. Neustále však narůstají vědecké důkazy o tom, že chlor v pitné vodě může skutečně způsobovat větší dlouhodobá rizika než jsou ta, která má svým užitím eliminovat. Tyto vlivy chloru mohou vzniknout buď požitím stravy – tedy i pitím, nebo absorbcí skrze pokožku. Vědecké studie řadí chlor spolu s chlorováním produktů do jedné řady s rakovinou žlučníku, jater, žaludku, právě tak jako se srdečními onemocněními, aterosklerózou, chudokrevností, vysokým krevním tlakem a alergickými reakcemi. Je také důkaz o tom, že chlor může zničit proteiny v našem těle a způsobit nežádoucí změny na kůži a vlasech. Přítomnost chloru ve vodě může také přispět k formování chloraminu ve vodě, což může způsobit problémy kolem chuti a vůně vody. Vzhledem k tomu, že chlor je požadován na základě všeobecných zdravotních předpisů, aby byl přítomen ve všech veřejných zdrojích pitné vody, je na každém jedinci tento prvek ze své domácnosti odstranit.
„Je rok 1968. Ve Vietnamu zuří válka. V americké armádě slouží 199. pěšímu praporu lékař Josef Price, který se stará jako chirurg o zraněné vojáky. Při své práci si všimne něčeho zvláštního: vojáci, kteří dosahovali v průměru věku 22 roků, mají tepny a žíly zanesené tukem (arterioskleróza) jako 50-60letí muži! To byla záhada… Když o tom Josef přemýšlí, vzpomene si na své dětství. Jako kluk vymýval nádoby od mléka a v nich se vytvářely na hladkých stěnách velice houževnaté, žlutavé nánosy tuku. Bylo zřejmé, že nějaká látka ve vodě, kterou se umývaly nádoby, reagovala s mlékem, nebo nějakou jeho částí a výsledkem byl ten těžko odstranitelný nános. Není tu náhodou něco společného? Co když existuje společný jmenovatel? A pak ho jako blesk napadlo něco vzrušujícího. Jenom jedna jediná látka (kromě tuku) byla přítomna u obou případů. Protože ve Vietnamu je extrémně teplo, hrozilo zkažení pitné vody, a proto existovalo nařízení všechnu pitnou vodu ošetřit silnou dávkou chloru. Pokud by někdo z vody onemocněl, mohl zodpovědný člověk očekávat vážné potíže. Stanoveno bylo pouze minimální množství, takže vojáci reagovali takto: „Jestliže málo je dobré, více je lepší.” A tak vojáci pili silně přechlorovanou vodu, která tak páchla, že se téměř nedala pít. Ovšem v extrémním horku byla velká žízeň, a tak jí každý vypil hodně… A Josefovi se v hlavě uhnízdí neodbytná otázka: „Nehraje v tom nějakou roli chlor???”
Po návratu z Vietnamu hledá odpověď na svoji otázku. Shromažďuje informace, hledá v archivech, zkoumá pravdivost všech lékařských výzkumů a závěrů. Mimo jiné zjišťuje, že až do roku 1920 byl srdeční infarkt téměř neznámou chorobou, a to i u lidí, kteří jedli stejně nebo i více tučná jídla, než my dnes, a i u lidí, kteří byli obézní. Okolo roku 1920 pak začaly vlády prosazovat nouzové používání elementárního chloru kvůli epidemiím tyfu. Přistoupily k tomu bez jakýchkoli testů a výzkumů škodlivosti. A u používání chloru už zůstalo. Také objevuje, že tradiční Eskymáci jsou schopni sníst na posezení i několik kilogramů velrybího tuku, což provozují celý život, aniž by znali infarkty či mrtvice způsobené usazováním tuků v cévách. Jejich tepny a žíly jsou čisté. Může to být tím, že pijí vodu přímo z ledu – tedy nechlorovanou? Dále zjišťuje, že u zvířat žijících v divočině je ucpávání cév (arterioskleróza) jev absolutně neznámý, kdežto zvířata chovaná v zoologických zahradách a napájená z vodovodů začínají ucpáváním cév trpět. Podobně u lidí žijících v primitivních podmínkách (kde není vodovodní řád s chlorovanou vodou) je srdeční infarkt věc neznámá, avšak jakmile se tito lidé přestěhují do „civilizace” s chlorovanou vodou, infarkt se u nich stane běžnou záležitostí. Je tu také jedna záhada, kterou lékaři nedokáží vysvětlit: Jak to, že tam, kde je ve vodovodu tvrdá voda, mají lidé méně infarktů, než tam, kde je voda měkká? To jejich teorie o nebezpečném cholesterolu nedokáže vysvětlit, ale teorie chloru ji objasňuje: agresivní a extrémně aktivní chlor reaguje s částicemi tvrdé vody na chloridy, takže ho zůstane méně pro ovlivňování našich cév. Fakta se kupí jedno na druhé a všechna mají jednoho společného jmenovatele.
Rozhoduje se proto pro provedení experimentu, který by vše objasnil. Doma na farmě bere 100 kohoutků, starých jeden den, a rozděluje je do 2 skupin po padesáti. Jedna skupina pokusná a druhá kontrolní. Oběma skupinám dává naprosto stejné jídlo a chová je v úplně stejných podmínkách. Ve věku 12 týdnů začíná pokusné skupině přidávat do jídla a vody chlor ve zvýšené koncentraci.
Co se stalo? Během 3 týdnů bylo možné zřetelně pozorovat rozdíly na vzhledu i chování. Zatímco kontrolní skupina byla ukázkou pevného zdraví – jasně červené hřebínky měla vztyčené, peří krásně hladké a čisté, kohoutci byli aktivní, hašteřiví a vzrostlí, pokusná skupina jevila známky netečnosti, kohoutci se choulili v rozích, byli méně vzrostlí, chodili s natřeseným peřím, jako by jim byla zima, byli nahrbení a jejich hřebínky byly bledé (neprokrvené) a svěšené. Po 4 měsících kohoutci z pokusné skupiny začali umírat. Byli podrobeni pitvě, která ukázala silné žluté nánosy v aortách a cévách. Smrt byla způsobena nejčastěji krvácením do plic (embólie). Běžným nálezem bylo také zvětšené srdce (průvodní jev zvýšeného krevního tlaku). Po 7 měsících byla většina kohoutků mrtvá a zbytek živých byl obětován – se stejnými pitevními nálezy. Zároveň bylo obětováno 16 zdravých kohoutků z kontrolní skupiny a zjistilo se, že jejich tepny a žíly jsou naprosto čisté!
Výsledky byly zcela přesvědčivé, přesto se Josef rozhoduje provést doplňující kontrolní experiment. Zbylých 34 zdravých kohoutků rozděluje opět na 2 skupiny po sedmnácti. První skupině začíná do stravy a vody přidávat chlor, zatímco kontrolní skupině zachovává stravu čistou, bez chloru. Už po 3 týdnech začínají kohouti s chlorovanou stravou vykazovat změny ve vzhledu a chování. První změnou je zblednutí hřebínků z jasně červených na téměř oranžové (ucpané vlásečnice) a hřebínky začínají ochabovat. A krátce nato následovaly stejné příznaky jako u první pokusné skupiny. Po 3 měsících byly v aortách této druhé skupiny nalezeny velké nánosy tuku. Kontrolní skupina 17ti kohoutů má tepny a žíly opět naprosto čisté.
Doktor Josef Price je ohromen a cítí jako svou povinnost sdělit světu, co objevil. Píše pojednání o svých objevech a obrací se na všechna kompetentní místa. Děje se však něco neuvěřitelného: lékaři se jednomyslně staví na odpor. Označují doktora Price za blouznivce. Jeho jasnému a srozumitelnému vysvětlení oponují tvrzením, že „Pokud tomu dokáže porozumět laik, nemůže to být pravda.”!!! [přeci nemohou dopustit, aby to, na čem postavili své kariéry a desítky let práce (rozuměj – rozvíjení teorie o škodlivém cholesterolu) – jejich celé živobytí – někdo zbořil jediným “amatérským“ objevem.
To, co zabije každý rok nejvíce lidí, nejsou nemoci, ale zatajovaná fakta. Jedním ze zatajovaných faktů je i revoluční objev Dr. Josefa Price,
který na jeho základě provedl jedinečný experiment,
který nezvratně dokazuje pravdivost jeho objevu.
Napsal ve své knize „Nespěchejte do rakve“
Tomáš Kašpar – lovec faktů a detektiv pravdy o zdraví,
autor knihy Nespěchejte do rakve.
Další úryvky a obsahy všech knih najdete na webu autora.